Každý národ má své hrdiny. Nezapomínáme.

10 kamionů, 10 hrdinů, 10 příběhů

K výročí 100 let republiky představuje společnost C.S.CARGO ve spolupráci s Pamětí národa příběhy hrdinů a hrdinek uplynulého století.

Zobrazit příběhy

Naše republika letos slaví 100 let. C.S. v našem názvu symbolizuje Československo a letos je tomu přesně 100 let, kdy se začala psát historie naší republiky.

Spolu s Pamětí národa, nejrozsáhlejší pamětnickou databází v Evropě, jsme proto k tomuto výročí připravili speciální projekt. Deset kamionů jsme pojmenovali jmény deseti hrdinů žijících v uplynulém století.

Přečtěte si příběhy známých i zcela neznámých lidí, jejichž odvaha a nezlomnost mohou být příkladem pro každého, v každé době. Dějiny našeho národa totiž netvoří jen lidé na piedestalu, ale každý z nás.

„Každý národ má své hrdiny. Nezapomínáme“

Projekt realizován ve spolupráci s Pamětí národa

Paměť národa je nejrozsáhlejší veřejně přístupná pamětnická databáze v Evropě, kterou nezisková organizace Post Bellum buduje a spravuje ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Českým rozhlasem.

Příběhy hrdinů

Marie Chalupová

Politická vězeňkyně
„Kolik jsi dostala?
Jenom trest smrti!“

Lýdia Kovářová

Protinacistická odbojářka
„V hrůze člověk
dokáže úžasné věci.“

Leopold Färber

Protinacistický odbojář, politický vězeň
„Jak mě bachař mlátil, zavadil o mé skleněné oko a ono vypadlo. To jste měli vidět ten výraz v jeho tváři!“

Jitka Malíková

Politická vězeňkyně
„Kdo se jich moc bál,
na něm se vyřádili.“

Josef Holec

Veterán z 2. světové války, politický vězeň
„Měli jsme za úkol nedopustit komunistickou vládu a byli jsme napojení na vojenskou skupinu Praha-Žatec. A protože se to prozradilo dřív, než se nějaká činnost mohla začít, tak velitelé byli popravení.“

Oto Mádr

Katolický kněz, disident, politický vězeň
„Quotidie morior
– umírám kdykoliv“

František Suchý

Protinacistický odbojář a politický vězeň
„Po deseti letech si člověk na vězení zvykne a život venku už ho ani tolik neláká.“

Tomáš Sedláček

Veterán z 2. světové války, politický vězeň
„Svoboda není zadarmo. Nikdo vám nezaručí, že zase nepřijde nějaký blbec.“

František Fajtl

Letec RAF z 2. světové války, politický vězeň
„Když jsem viděl, že nevyhraju, sklopil jsem letadlo k zemi. Skočit jsem nemohl, takže jediná možnost byla přistát v terénu.“

František Zahrádka

Protinacistický odbojář, politický vězeň
„Pokud se cítíme být chlapy,
musíme vždycky odporovat zlu.“

Marie Chalupová

Politická vězeňkyně

„Kolik jsi dostala?
Jenom trest smrti!“

Marie Chalupová, rozená Dibelková, se narodila 13. června 1925 jako čtvrtá z šesti dětí v Liboměřicích u Chrudimi. Její rodiče měli hospodářství, ovšem záhy po převzetí moci KSČ v únoru 1948 byla rodina Dibelkových donucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Marie v té době již pracovala jako učitelka mateřské školy v Pískové Lhotě na Poděbradsku a byla zasnoubena s Josefem Chalupou.

Oba nezávisle na sobě začali z rozčarování nad politickým vývojem spolupracovat s protikomunistickým odbojem. Marie Chalupová pomáhala Štěpánu Gavendovi a Miloši Zemánkovi, kteří měli spojení se Západem. V srpnu 1949 ji zatkla StB, čelila mučení, bití a hrozbě trestu smrti, rozsudek jí nakonec vynesl patnáct let žaláře. Odseděla si osm a půl roku vězení na Pankráci, v České Lípě, v Pardubicích a ve slovenských Želiezovcích. Její přítel Josef Chalupa strávil půl roku v cele smrti a poté dostal doživotí. V roce 1952 spolu s dalšími šesti vězni, mezi nimiž byl i Štěpán Gavenda, utekl z Leopoldova. Štěpán Gavenda byl dopaden a v roce 1954 popraven.

Josefu Chalupovi se podařilo utéct do Německa a poté do Spojených států amerických, kde se usadil. Marie Chalupová měla být rok po svém propuštění znovu obviněna, tentokrát pro plánování překročení státních hranic. To se ovšem nepotvrdilo, neboť se provdala za Josefova bratra Františka Chalupu, též bývalého politického vězně. Tím, že k soudu přišla vdaná, podezření z úmyslu emigrace opadlo. Marie Chalupová zemřela 25. prosince 2017.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/chalupova-marie-1925-5082

Lýdia Kovářová

Protinacistická odbojářka

„V hrůze člověk
dokáže úžasné věci.“

Lýdia Kovářová, rozená Kordíková, se narodila 9. ledna 1928 v obci Jasenie, které leží na jihu Nízkých Tater u města Brezno. Vyrůstala na rodinném statku, rodiče hospodařili a otec Elígius Kordík vykonával kovářské řemeslo.

Za Slovenského národního povstání i po jeho potlačení podporovala rodina partyzány v horách, zásobovala je potravinami i oblečením. Kordíkovi také dva měsíce ukrývali ve skrýši ve stodole tři vojenské zdravotníky z 2. československé paradesantní brigády. Poté dva z nich odešli do hor k partyzánům a pro MUDr. Pavla Svoreně obstarala matka Angela Kordíková jeho občanskou legitimaci, kterou měl u rodičů ve Zvolenu, takže poté mohl v obci pobývat legálně. Otec zachránil život několika lidem.

Za svou odbojovou činnost získali Kordíkovi vyznamenání. V roce 1947 dokončila Lýdia studium slovenské učitelské akademie v Turčianských Teplicích (nyní Teplice). V 60. letech vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni (aprobace přírodopis a tělesná výchova). Působila jako učitelka v Modrém Kameni – Riečkách a v Plzni. V roce 1984 odešla do důchodu, ale ještě v 90. letech suplovala na některých plzeňských školách. Lýdie Kovářová zemřela 4. května 2017.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/kovarova-roz-kordikova-lydia-1928-2486

Leopold Färber

Protinacistický odbojář, politický vězeň

„Jak mě bachař mlátil, zavadil o mé skleněné oko a ono vypadlo. To jste měli vidět ten výraz v jeho tváři!“

Leopold Färber se narodil 31. října 1928 ve Staré Haliči na Slovensku, ale vyrůstal v Boskovicích. Jeho otec byl Žid, matka věřící katolička. Smíšené manželství rodinu za války uchránilo před deportací do vyhlazovacího tábora.

Jako kluk dělal Leopold, přezdívaný Hurvínek, tajnou spojku, když přenášel zprávy mezi protinacistickými odbojovými skupinami. Po roce 1948 se rozhodl v odboji pokračovat. S bratry Josefem a Františkem Markovými založili skupinu, která chtěla mj. poškodit tajně získanými výbušninami policejní školu. Výbušniny však nešťastnou náhodou explodovaly u Färberů v bytě a Leopold přišel o oko. Státní bezpečnost ho zatkla spolu s Josefem Markem v květnu 1950, poté, co děti z jeho skautského oddílu rozhazovaly po kraji letáky s nápisem „Smrt komunismu!“. Leopold Färber o tom nevěděl, děti jen nevědomě inspiroval svým vyprávěním o válce.

U soudu dostal šestnáct let vězení, odseděl si osm. Dlouhá léta pak pracoval u staveb silnic. Nakonec mu bylo povoleno aranžovat výkladní skříně. Leopold Färber zemřel 27. října 2015.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/farber-leopold-1928-118

Jitka Malíková

Politická vězeňkyně

„Kdo se jich moc bál,
na něm se vyřádili.“

Jitka Malíková se narodila roku 1926 v Praze v rodině drobného živnostníka. Vystudovala gymnázium a poté pokračovala ve studiu medicíny. V dětství chodila do skauta a po jeho zákazu navštěvovala za protektorátu tzv. Katolickou besídku vedenou páterem Josefem Zvěřinou. Po maturitě studovala od roku 1947 medicínu.

Zapojila se do studentských kroužků Katolické akce. Po komunistickém převratu a zřízení oficiální kolaborantské Katolické akce se kroužky dostaly do ilegality, nadále však pokračovaly. Jejich členové byli postupně zatýkáni. Jitka Malíková byla poprvé zatčena na podzim 1951, ještě však byla propuštěna.

Podruhé byla zatčena roku 1953, po půl roce ve vyšetřovací vazbě byla jako vedoucí protistátní skupiny odsouzena za velezradu na 11 let odnětí svobody. Po odvolání jí byl trest snížen na devět let. I po soudu byla držena ve vazbě a vyslýchána, poté byla vězněna v nápravně pracovním táboře v Želiezovcích, Trnovcích, Ilavě a ve věznici v Pardubicích.

Propuštěna byla na amnestii roku 1960. Poté směla pracovat jen v dělnických profesích, nakonec získala zaměstnání jako pomocná laborantka v nemocnici v Motole, dokončila si laborantskou školu a od roku 1967 pracovala jako laborantka v nemocnici na Karlově náměstí v Praze, kde zůstala až do penze. Jitka Malíková zemřela 6. května 2018.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/malikova-jitka-1926-1812

Josef Holec

Veterán z 2. světové války, politický vězeň

„Měli jsme za úkol nedopustit komunistickou vládu a byli jsme napojení na vojenskou skupinu Praha-Žatec. A protože se to prozradilo dřív, než se nějaká činnost mohla začít, tak velitelé byli popravení.“

Plukovník v.v. Josef Holec se narodil 29. listopadu 1918 v obci Český Straklov na Volyni. Pracoval na hospodářství svých rodičů, ale počátek války mu změnil život. Již na jaře 1939 byl odveden do polské armády a po čtvrtém dělení Polska byl v roce 1940 odveden do sovětské armády, kde se po napadení SSSR nacistickým Německem postavil proti wehrmachtu jako dělostřelec. Po několika měsících se dostal do německého zajetí.

Přestože se stal válečným zajatcem, bylo mu „dovoleno“, aby ve wehrmachtu sloužil v polní kuchyni a vařil. Nucená služba nakonec skončila uvězněním v Kyjevě, kde se mu dostalo zvláštního propuštění ze zajetí. Jako Čech se tam setkal s českým „Volksdeutsche“, Čechem odvedeným do německé armády, který mu navzdory velkému riziku obstaral propustku domů.

Josef Holec se tak vrátil do obce České Noviny ke své rodině. V letech 1941–1944 byl místním vedoucím ilegální organizace Blaník, odbojové skupiny volyňských Čechů. Po opětovném příchodu sovětské armády na Volyň se dobrovolně přihlásil do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru a stal se ženistou. V československé armádě přežil boje u Krosna i masakr u Machnówky, ale osudným se mu stala Karpatsko-dukelská operace, když v jeho těsné blízkosti vybuchla mina a zasáhla jej do hlavy. Jako zázrakem neochrnul, vyléčil se a mohl se vrátit do armády. Byl jmenován náčelníkem 3. ženijního praporu a v této funkci setrval až do konce války.

Po válce se usadil na Žatecku a krátce na to se zapojil do Judexovy odbojové protikomunistické organizace. Její členové však byli dne 18. 11. 1948 pozatýkáni. Josef Holec byl odsouzen k 18 měsícům vězení v Jáchymově. Po propuštění dne 21. 5. 1950 pracoval jako závozník, mzdový referent a účetní. Josef Holec žil až do konce svého života v Žatci. Zemřel 18. března roku 2018 ve věku nedožitých sta let.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/holec-josef-1918-1161

Oto Mádr

Katolický kněz, disident, politický vězeň

„Quotidie morior
– umírám kdykoliv“

Oto Mádr se narodil 15. února roku 1917 v Praze. Absolvoval Arcibiskupské gymnázium v Bubenči a po maturitě začal studovat pražskou bohosloveckou fakultu. Svou kněžskou činnost nastoupil Oto Mádr nejdříve jako kaplan v Zásmukách, později jako administrátor farnosti ve Stříbrné Skalici.

Po válce dělal asistenta na pražské teologické fakultě a jako jeden z posledních měl možnost studijní cesty do Říma, kde získal licenciát z teologie. Po návratu v roce 1949 odevzdal doktorskou práci a byl promován jako poslední na staré teologické fakultě, než byla přeložena do Litoměřic, kde se ocitla pod přísným dozorem státu a byla ovládnuta kolaborantskými kněžími.

V té době byl Oto Mádr již vůdčí osobností obnovy katolického života u nás. Pomáhal zakládat a vést kroužky vysokoškolských studentů, které se věnovaly hlubšímu a systematickému, laickému studiu Písma. Na počátku 50. let sloužil Oto Mádr při kapucínském kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech, kde jeho kázání navštěvovalo mnoho vysokoškolských studentů. Toto také vzbudilo zájem StB. Oto Mádr se brzy musel začít skrývat a nedlouho poté se rozhodl k opuštění republiky a dalšímu působení zvenčí. Na útěku byl ovšem v roce 1951 zadržen StB.

Ve zinscenovaném procesu byl odsouzen na doživotí. Prošel věznicemi na Ruzyni, Mírově a ve Valdicích. Nakonec byl podmínečně propuštěn v roce 1966. Po propuštění na svobodu pracoval jako pomocná síla v nemocnici, později v archivu Muzea hlavního města Prahy. Mons. Oto Mádr byl v celoevropském měřítku uznávanou vědeckou kapacitou v oboru morální teologie a patřil k významným autoritám katolické církve. Zemřel 27. února roku 2011 v Praze.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/madr-oto-1917-106

František Suchý

Protinacistický odbojář a politický vězeň

„Po deseti letech si člověk na vězení zvykne a život venku už ho ani tolik neláká.“

František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Jeho otec se v roce 1932 stal ředitelem strašnického krematoria, kde František bydlel až do zatčení v roce 1952. Neobvyklé místo získal Františkovo otec jako zahradní architekt, schopný spravovat vedle vlastního krematoria i přilehlý urnový háj. František tak byl svědkem spalování těl vězňů popravených nacisty i komunisty.

Po únoru 1948 se zapojil do protikomunistických aktivit. Začal psát (pod vedením národního socialisty Nečase – sám byl členem stejné strany) a vydávat letáky, Masarykovy projevy, letáky „Volte KSČ – konec samostatnosti české“ a ve svém autě v krematoriu nechal spát agenta Jaroslava Koudelku.

V roce 1952 byl František Suchý zatčen pro pomoc agentu Koudelkovi. Byl odsouzen na 25 let a v procesu dostali 4 a 4,5 roku vězení i jeho rodiče. Vystřídal věznice Pankrác, Mírov, Opava, Bory, Leopoldov, část trestu působil jako technický konstruktér (mj. pro Tatru).

Roku 1964 byl propuštěn v polovině trestu, pracoval jako zámečník, později jako konstruktér v Kovodíle. František Suchý zemřel 7. června roku 2018.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/223/#cs_223

Tomáš Sedláček

Veterán z 2. světové války, politický vězeň

„Svoboda není zadarmo. Nikdo vám nezaručí, že zase nepřijde nějaký blbec.“

Tomáš Sedláček se narodil 8. ledna 1918 ve Vídni a dětství prožil v Toušni. Následně vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a už v roce 1938 sloužil v hodnosti poručíka v hradecké posádce.

Roku 1940 utekl tzv. balkánskou cestou do Francie, později byl evakuován do Anglie, kde prošel výsadkářskými kurzy. V roce 1944 byl rozkazem československého ministerstva národní obrany převelen na východní frontu. Nejprve na Duklu a pak do týlu nepřítele na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

Po válce působil jako profesor na Vojenské akademii v Praze. Roku 1951 byl tehdejší major Sedláček zatčen za údajné spiknutí. Mučili ho v proslulém Domečku, ve vyšetřovně v Kapucínské ulici v Praze. Devět dnů a nocí Tomáš Sedláček nesměl spát, na samotce musel stále chodit. Odsoudili ho k doživotnímu vězení a věznili jej ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a na Bytízu u Příbrami.
Po amnestii v roce 1960 pracoval jako stavební dělník, později jako projektant-asistent. Armádní generál Tomáš Sedláček zemřel 27. srpna 2012 ve věku 94 let.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/sedlacek-tomas-1918-123

František Fajtl

Letec RAF z 2. světové války, politický vězeň

„Když jsem viděl, že nevyhraju, sklopil jsem letadlo k zemi. Skočit jsem nemohl, takže jediná možnost byla přistát v terénu.“

František Fajtl se narodil 20. srpna 1912 v Doníně u Loun. Rodiči byl vychováván v duchu vlastenectví a poslušnosti, byl aktivním členem Sokola. Vystudoval obchodní akademii, poté nastoupil na vojnu, po níž se dostal na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Od druhého ročníku začal studovat letectví v Prostějově a v roce 1935 ukončil akademii v hodnosti poručík pilot.

Následně nastoupil k leteckému pluku v Přerově. Po okupaci byl z armády vyloučen a rozhodl se ilegálně přejít do Polska. Zde měl být odvelen do cizinecké legie v Africe, po vypuknutí 2. světové války však odešel bojovat do Francie. Prošel výcvikem v Chartres, bojoval nad Lyonem i Paříží. Po porážce Francie odešel do Anglie, kde byl nasazen v bitvě o Británii. Zde se jako první Čechoslovák stal velitelem britské perutě (č.122).

V květnu 1942 byl nad Francií sestřelen, podařilo se mu však uprchnout do Španělska, kde byl krátce vězněn. Po návratu do Anglie se stal velitelem 313. československé stíhací perutě. Následně byl v rámci spojenecké pomoci vyslán jako velitel dvaceti stíhačů do SSSR. Jeho jednotka byla určena na podporu Slovenského národního povstání. Po porážce SNP Fajtl pokračoval v boji na východní frontě, konec války jej zastihl v Polsku.

Po návratu do ČSR zůstal v armádě, stal se velitelem pluku a zástupcem velitele divize. V roce 1949 byl z armády vyloučen, zatčen a 17 měsíců bez soudu vězněn na Mírově. Po propuštění byl i s manželkou a dcerou vystěhován z Prahy, živil se jako nádeník, stavební technik či účetní. Po pádu totalitního režimu byl plně rehabilitován, byla mu udělena hodnost generálporučíka v. v. a řada vyznamenání. Zemřel 4. října 2006 ve věku 94 let.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/fajtl-frantisek-1912-550

František Zahrádka

Protinacistický odbojář, politický vězeň

„Pokud se cítíme být chlapy,
musíme vždycky odporovat zlu.“

František Zahrádka se narodil 30. října 1930 v Děčíně. Až do roku 1937 vyrůstal společně s německými dětmi a nepociťoval žádné rozepře. Problémy nastaly v roce 1938 a vyvrcholily jedné říjnové noci, kdy byla celá rodina vyhnána ze svého domova a následně také rozdělena.

Počátek války prožil ve Veselí nad Lužnicí, kam si jej odvezla jeho teta. Rodina se opět spojila po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Společně žili v Českých Budějovicích až do zatčení obou rodičů v roce 1944.

Po válce se František Zahrádka zapojil do činnosti obnoveného Junáka v Českých Budějovicích a v poúnorové době se aktivně zapojil do skautského odporu proti novému lidově demokratickému režimu. V lednu 1949 převedl Zahrádka svou první skupinu skautů do Bavorska. Celkem během čtyř ilegálních přechodů převedl asi 11 osob do zahraničí, za což byl v září 1949 zatčen a odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství na 20 let těžkého žaláře.

Vězněn byl v Plzni na Borech, následně byl přesunut do jáchymovského uranového lágru Nikolaj. V dalších letech byl přeřazován do různých uranových táborů, až skončil na Příbramsku v táboře Bytíz.

Propuštění se František Zahrádka dočkal 3. září 1962. Neměl se kam vrátit. Nastoupil proto do uranových dolů v Příbrami, kde pracoval jako elektrikář až do odchodu do důchodu v roce 1981. Za své celoživotní postoje byl František Zahrádka oceněn celou řadou vyznamenání, v roce 2007 mu byl předán i Řád T. G. Masaryka. František Zahrádka zemřel 15. prosince 2017.

Dozvědět se více: http://www.pametnaroda.cz/story/zahradka-frantisek-1930-246